Postní duchovní obnova na Lomci

Fotky si prohlédněte ZDE. Pátek večer. Členové dýšinské farnosti a plzeňští studenti se postupně dostávají na tohle malé velké poutní místo, v 19.00 pak skoro v kompletním počtu začínáme naše lomecké pobývání slavením mše sv. v kapli šedých sester. Jako kdyby jejich vlídné přijetí naší nadpočetné skupiny (25) bylo málo, nabídnou nám sestry pro příležitost jídla svou vlastní jídelnu, kam noha hosta běžně nevkročí. Vstupujeme nejdřív snad s ostychem, nicméně prohlédneme si fotky všech matek představených tohoto řádu a za chvíli v jídelně poměrně zdomácníme. To sestry nesou s trpělivostí a vědomím, že v neděli už budeme pryč. Sestra Mlada se zase tak krásně směje. Pak tedy úvodní promluva – a že to bude osobnost sv. Jana od Kříže a jeho poezie, co nás budou celou obnovou provázet. Sobotní ráno a adorace, někteří účastníci snad mírně rozespalí, odnášející si aspoň o to silnější vědomí, že pokud na nich bude na Lomci něco obnoveno, nebude to z jejich možností. Nepozorní v modlitbě taky vidí, jak pěkně barevná mají v kapli okna, a jejich vědomí se chytá aspoň krásy tónů, co zní v písních. Během dne vyslechneme tři promluvy, po nichž vždy následuje prostor pro ticho a modlitbu (od snídaně se snažíme držet silentium), někteří tento čas rádi stráví venku, protože na Lomec s námi přijelo i jaro. S křehkým tématem duchovní obnovy se jistě musel každý popasovat velmi individuálně, pro mě osobně byla poezie sv. Jana od Kříže dobrým a osvěžujícím průvodcem, co ukázal mnoho nového. Poezie kněze a mystika, který ve své tvorbě neskryl svou něžnou touhu po Bohu (v jehož obdobnou odpověď doufal) a který zároveň dobře znal temnou víru a její noci. Ty paradoxy. V sobotu nás pak kromě modlitby křížové cesty a mše sv. nemine ani „konference“, kde je možné se o své objevy a připomínky podělit. Po nedělní adoraci se odebereme na mši sv. do poutního kostela s centrální dispozicí oltáře uprostřed Božího lidu, což je půvabné a vybízí to k představě, že právě tudy prochází osa, kolem níž se země točí. Lahodný oběd je následován už tradiční modlitbou růžence, po které se s díky rozloučíme se sestrami a odjíždíme zpět domů do svých životních příběhů, teď třeba už zase o trochu jiných.
Maruška Klimecká