Setkání dětí na faře, posvícení, žehnání křížové cesty

Fotky ze žehnání cesty si prohlédněte ZDE. nebo ZDE. Fotografie zastavení křížové cesty a mapku umístění jednotlivých zastavení si prohlédněte ZDE. V sobotu 15. 3. 2014 se na faře odehrály tak trochu dvě akce v jednom, tedy setkání dětí pozvolna přecházelo v posvícenské vyrábění loučí, po kterém následovala i mše otce biskupa a vše vyvrcholilo svěcením nové krásné keramické křížové cesty po cestách Dýšiny. Setkání dětí bylo postní asi tak trochu účastí dětí – dorazily pouze děti Juliany (která připravovala program) a moji kmotřenci z Plzně (já jsem připravovala zase oběd). A ještě dorazil Dominik Hahn, ten se ale dlouho neohřál. No což, o to jsme měly více květníků na zdobení a děti s vervou pomalovávaly a zdobily průměrně 3 květníky na jednoho. Některé výtvory byly opravdu hodny nějaké výstavky. Postní doba se dále projevila v tom, že jsem do tradiční červené omáčky propašovala značnou část sójového masa, na což nikdo nepřišel, tak to prozrazuji až teď. Jinak jsme si pochutnávali i na bábovce babičky Parčiové a muffinech Juliány, na něž jsme si zapomněly vzít recept. Nálada byla zpočátku trochu poznamenaná i nepříjemnou událostí, kdy nějaký hloupý ničemník rozbil jedno keramické zastavení právě instalované křížové cesty a zanechal po svém činu trapnou cedulku „stop fanatismu“. Také se pan farář po cestě z nádraží naboural ale bez ztráty na zdraví přišel „pouze“ o své krásné auto. Poté se k naší společnosti připojila i milá Jana z knihkupectví u františkánů (která právě pobývala na faře) a děti ji s radostí využívaly k různým hrátkám, navštěvování oveček nebo nekonečnému houpání na místních houpačkách. Také na oběd se přidala maminka pana faráře a chtěla konkurovat výrobou své vlastní červené omáčky s těstovinami, ale to se jí nepodařilo. Odpoledne děti s Julianou nejdříve nastříkaly lakem ozdobené květníky a pak jsme je všechny oseli jarním osením, asi to byl oves, že?
A to už se blížila doba výroby loučí. Na zahradě se začali shromažďovat lidé. Rychle jsme ještě řešili totálně pročůrané kalhoty jednoho z dětí. Nejdříve byl plán je vyměnit s jiným dítětem, které právě odjíždělo domů, ale i to své kalhoty stačilo před odjezdem úplně počůrat, tak už nás zachránila pouze jedna dýšinská matka, která suché a krásné kalhoty donesla z domova. Výroba loučí se líbila všem, pruhy plátna se namáčely do vosku a obalovaly se jimi bambusové pruty. Vše připravovali Brůčkovi. Tato činnost byla vysoce terapeutická, hlavně při trhání pruhů plátna si člověk mohl zakřičet třeba „Já tě snad roztrhnu!“
Po mši – asi ve 20.00 se vyšlo na křížovou cestu v čele s otcem biskupem a panem farářem. Malý Ládík poznamenal, že takové krásné louče neměly ani v děcáku ( a to už musí být!). Cesta s jednotlivými čtrnácti zastaveními trvala asi dvě hodiny a byla krásná. Jednotlivá zastavení jsou připevněna na důmyslně vyrobených stojáncích se stříškami a pod nimi jsou dokonce keramické šipky vysvětlující další směr cesty. Celé dlouhé procesí bylo dojemné a i když děti při cestě skotačily s loučemi, nic to neubralo na důstojnosti celé akce. Také se osvědčili někteří nosiči těch dětí, které se cestou znavily nebo dokonce ztratily jako Eliška celou podrážku od boty. Díky za krásný nápad a počin takovou krásnou cestu vyrobit – hlavně panu faráři, Brůčkovým, Klimešovým a asi dalším, o kterých nevím. Nakonec si neodpustím poznamenat, že nás v noci domů do Zruče vezl sám otec biskup, a to i s našimi výrobky, kastroly s jídlem apod. Hezké zakončení!
Nějak jsem toho napsala víc, ale on to pan farář nějak proškrtá. Manina Mentlová