Pro zamyšlení

Pokud chcete evangelium přiblížit dětem a nemáte dostatek slov, můžete jim pustit kázání P. Romana Vlka na jeho youtube kanálu Vlčí doupě. Odkaz k dispozici ZDE.

Milí farníci,
hlubokých i krásných myšlenek o Velikonocích známe asi dostatek, neumím tuto skupinu rozšiřovat, ale přeji vám tyto dny prožívat s vědomou nadějí, kde se nebavíme jen o optimismu, ale o smyslu života.
Hezké svátky, Libor Buček

Poutní veselí se rozběhlo už v pátek, kdy nás navšívil spolek 344 01 z Domažlic který nám společně s P. Liborem předvedl hru o Kozinovi. Přátelské komorní prostředí na farní zahradě bylo ještě obohaceno právě naraženým sudem a Jendou jakožto výčepním. Dojmy ze hry a ze společného setkání doznívaly až do pozdního večera a poslední skupinka se rozcházela až po desátě hodině.
Na nedělní poutní mši nám přijel kazatel P.Robert.
Během dopoledne už probíhaly čilé přípravy na jarmark. Každý kdo mohl, pomáhal.

Na začátku postní doby kněz uděluje popelec. Označí lidem popelem čelo a pronáší u toho: „Obrať se a věř evangeliu“ nebo „Pomni, že prach jsi a v prach se navrátíš“ Popel je symbolem pomíjivosti. Je to zbytek kdysi živé hmoty, zbytek, z něhož už se nedá udělat nic. Romano Guardini ve své knize O posvátných znameních píše: Mluví se o mém zániku, když mě kněz na počátku postu dělá znamení kříže na čelo popelem z kdysi svěže zelených ratolestí od loňské Květné neděle. Všechno se změní v popel. Můj dům, můj oděv, nářadí a peníze; les, pole i louka. Pes, který mne provází, i zvíře ve stáji.

Ve své knize Holoubek popisuje Jindřich Šimon Baar, jak se hlavní postava jeho románu, starý farář v Třešticích, rozhodl vyřezat pro svůj kostel nový betlém. Když byl s dílem hotov a figurky o Vánocích už stály v kostele, navštívil jej pan vikář a poté, co zhlédl betlém, se na faráře obořil: „Jsem opravdu překvapen a odpusťte, musím říci, velice trapně a nemile překvapen vaším betlémem. Ba víc, jsem přímo pohoršen, to je hotové rouhání, co jste se odvážil pod jménem jeslí postavit do kostela. Ten dědek v selském kožichu stojí tam jako svatý Josef.

S prvními dny v listopadu nastane pozoruhodný jev: nejfrekventovanější místo v obci se stává hřbitov. Moc rád chodím v tento čas potmě zavírat kostel, protože jeho okolí je rozzářeno stovkami mihotajících se plamínků svíček na hrobech. Dušičky jsou zvláštními svátky: snad jedinými, které jsou obecně uznávané celou společností a nehodí se k nim ani ohňostroj, ani otevřené šampaňské, ani stoly prohýbající se pod čtyřmi chody, ani zábavný pořad v televizi. Vedou naopak rok co rok ke ztišení, k otázkám nebo snad i k nesmělým pokusům o modlitbu za zesnulé.

O prázdninách jsem se na několik dní uchýlil do skautského tábora. Luxusně zařízenou dýšinskou faru, která se může pyšnit takovým komfortem, jako je splachovací záchod, elektrika a tekoucí voda, jsem vyměnil za stan na louce tři kilometry od nejbližší vesnice.

Jeden příběh, který byl vymyšlen proto, aby v něm byla zašifrována moudrá myšlenka, vypráví toto: Dva pocestní putovali v zimě po úzké stezce do svého cíle. Po všech útrapách, které prožili, se ke všemu strhla prudká sněhová bouře. V rozvířeném sněhu nebylo vidět na krok a téměř po paměti a s nemalými obtížemi postupovali dál. Náhle kdesi pod sebou zaslechli slabé sténání a volání o pomoc. Někdo spadl do srázu pod cestou a zřejmě byl na pokraji života. „Nedá se nic dělat,“ řekl první poutník, „kdybychom se mu snažili pomoci, v tomto počasí zahyne on i my.