Dobytí Dýšiny cimrmanovským divadlem ze Staňkova

Fotky si prohlédněte ZDE. Už potřetí na dýšinskou faru zavítal divadelní soubor studentů ze Staňkova, tentokrát s Cimrmanovou hrou Dobytí severního pólu. Jejich skvělé provedení Dýšinu vpravdě dobylo a diváky pobavilo. Prostředí farní zahrady, kde se scéna nacházela, bylo snad tou nejlepší zvolenou variantou, protože myslím, že samotného Cimrmana by potěšilo, že repliky herců byly provázeny nejenom smíchem diváků, divadelním vstupem p. faráře Petrašovského, ale i souhlasným bečením ovcí či mírně neurotickým kvokáním slepic, jež dotvářely tuto vzácnou atmosféru. Amatérský charakter divadla byl tak ještě více podtržen.
Podle složení publika je potěšitelné vidět, že Cimrmanovy hry dodnes osloví náctileté a cetileté a vícecetileté. Některé hlášky z dramatu si člověk sice pamatuje, ale v jedinečné atmosféře, kterou se účinkujícím podařilo vytvořit perfektní režií, provedením i zřetelnou artikulací (kteroužto ocení hlavně vícecetiletí a diváci sedící vzadu) se účin těchto hlášek zintenzivnil. Možná v následujících týdnech budeme se setkávat v Dýšině s hláškami typu „Jdu na sever – a už jdu na jih“, nebo „Já jsem plný dojmů, ale něco malého by se do mě vešlo“, nebo „Ještě pořád mám toho housera“.
Pokud humor léčí, děkujeme staňkovským ochotníkům za cennou terapii, pokud umění povznáší, děkujeme staňkovským ochotníkům, že jsme s nimi dnes vyjeli do bůhvíkolikátého patra. Je hezké vidět, že Cimrman inspiruje nejen k poslechu, ale i k následování, totiž řemeslu hereckému. A ve Staňkově prokazatelně žije Cimrmanovo dítě vlastní, jemu podobné, mající však geny staňkovské a mající mladého ducha. Cimrman stále žije – a my víme, že ve Staňkově.
David Klimeš