České vesnice v Rumunsku

V srpnu 2010 podnikla dýšinská farnost týdenní autobusový výjezd do Rumunska. Zde, v oblasti Banátu, se nachází několik českých vesnic, které jsou původním domovem asi poloviny dýšinských farníků. Jejich předkové přišli z Čech do Rumunska na začátku 19. století a přinesli sem českou řeč i kulturu, která se zde udržela až dodnes. České vesnice sem lákají mnoho našich turistů, protože ti si od nich slibují setkání s jedinečně zachovalým českým venkovem – vesničkou z Ladových obrázků, na nichž rolník oře pole párem kravek za zpěvu lidových písní a těší se domů, neboť z nedalekého kostelíka zvoní klekání, což znamená, že jeho žena v národním kroji právě přiložila do kamen, aby ohřála kyselo.
Nicméně tuto romantickou představu českých turistů nesdílí sami obyvatelé Banátu. Jejich život je také o velké dřině, o nedostatku příležitosti k zaměstnání. V posledních letech se stěhují hromadně do Čech a musí vyrovnat s obrovskými změnami. Přijít z venkova, jehož ráz zůstal od 19. století prakticky nezměněn, do společnosti, která pro svůj život nutně potřebuje počítače, dvě auta v rodině, čtyři televize v bytě a dovolenou u moře, znamená ne právě mírný kulturní šok.
Nejinému šoku jsou pak vystaveni i v rovině své víry. Z vesnice, kde se do kostela prostě chodí, aniž by o tom měl někdo potřebu diskutovat nebo si jen představit, že by to mohlo být jinak, přicházejí do prostředí, v němž si musí svou víru neustále obhajovat, protože se se svou potřebou navštěvovat kostel stanou neobvyklým a podivným jevem.
Ne, nechci se zde rozplývat nad tím, jak by to bylo krásné, kdyby se Dýšina svou náboženskou mentalitou vrátila do 19. století, kdy nikdo neměl potřebu o víře pochybovat a nedělní mše musely být dvě, protože kostel najednou tolik lidí nepojal. Myslím si, že prostředí, v němž je věřící člověk neustále nucen si svůj vztah k Bohu obhajovat, kdy víra není jen výsledkem kultury, do níž se narodil, ale jeho osobním rozhodnutím, za nímž si stojí, je svým způsobem zdravé. Myslím si, že ateisté mohou věřícímu člověku prokázat nesmírně cennou službu tím, že ho nutí klást si otázky, které by si jinak vůbec nepoložil, a hledat na ně odpověď. Myslím si, že v tomto prostředí má víra šanci snáze dozrát, stát se dospělou a nezůstat u dětského „chodím do kostela, protože u nás se to tak dělá“.
Přesto se domnívám, že nám starobylé tradice v českých vesnicích v Rumunsku mohou něco zásadního říci. Uvědomili jsme si, že věřícímu člověku z Banátu, který přijde do Čech, může být prospěšné, když se musí konfrontovat s otázkami, které mu tato společnost klade, a být šokován tím, že „být věřící“ zde není normální. To, že existují místa, jako české vesnice v Rumunsku, kde naopak „být nevěřící“ není normální, může možná naopak podobně posloužit tomu, kdo se prohlašuje za ateistu, jestliže si tím nechá narušit falešné jistoty svého přesvědčení. Ty mu mohou říkat, že být věřící je stejně bláznivé, jako tvrdit, že existují trpaslíci nebo sedmihlavé saně, a pokud si to někdo myslí, sice tím nikomu neškodí, ale je předem jasné, že tento názor nemůže žádný rozumný člověk zastávat.
Není to zkrátka ani tak, že ateismus by byl „vědecký a logický“ a víra „nevědecká a nelogická“, ani naopak. Zdá se mi, že zkušenost české společnosti kritické k víře a zkušenost našich dýšinských sousedů z tradičních rumunských vesnic si mohou navzájem velmi dobře posloužit v odstraňování svých zaběhnutých klišé.