Betlémské mnišky

Na začátku února jsem společně s dalšími čtyřmi lidmi vyrazil na dovolenou do rakouského kláštera betlémských mnišek. Před svým odjezdem jsem o nich věděl jen to, že tento řád byl založen ve Francii poměrně nedávno, v polovině 20. stol, že se v něm neobvykle snoubí poustevnická tradice kartuziánského řádu a láska k východním formám křesťanství: v jejich zpěvech, liturgii a ve všudypřítomných nádherných ikonách je zřetelně vidět vliv pravoslavné spirituality.
V přeplněném autě jsme vystoupali po úzké silničce k bráně kláštera zasazeného uprostřed neproniknutelných lesů v nádherné přírodě uprostřed Alp poblíž Salcburku. Jedna ze sester, která se nás ujala, mě zavedla do lesní poustevny poblíž kláštera, kde jsem měl strávit následujících osm dní. Uvnitř byla roztopená kamna, zásoba dřeva, dva stoly – jeden k jídlu, druhý ke čtení, několik knih, postel a klekátko v kapličce s dvěma nádhernými ikonami. Součástí domečku byla i miniaturní zahrádka. V podobných poustevnách tráví betlémské mnišky většinu času. Tady se modlí, jí, spí i vyrábí drobné předměty určené k prodeji.
Každý den ráno a večer jsme se scházeli v nádherném nově postaveném kostele. Mnišky při modlitbách krásně zpívaly, obcházely kostel, klaněly se před ikonami. Ranní modlitba trvala třeba dvě hodiny, po ní se sestry opět vrátily do svých pousteven, aby z nich odešly zas až na večerní modlitbu. Při tom všem se snaží mlčet a zbytečně spolu nemluvit. V pondělí se navíc prakticky se vůbec nevidí a celý den zůstávají ve svých poustevnách.
Život těchto sester se může někomu zdát zajímavý – asi tak, jako je zajímavý život domorodých afrických kmenů, které ještě loví zvířata kamennými oštěpy. Určitě by ale bylo mimo, kdyby se člověk jen podivil nad tím, že v rakouské pustině žije těchto několik zachovalých exemplářů betlémských mnišek a šel dál. Život, pro nějž se sestry rozhodly, má i provokovat a vzbuzovat otázky. Jaký to má všechno smysl? Jaký má smysl ona samota, mlčení a krásná liturgie uprostřed lesů? K čemu je zahodit se do kláštera daleko od civilizace a tam trávit čas v samotě poustevny? K čemu je nacvičovat složité zpěvy, když s nimi nikdy nevystoupí před lidmi? Není to zahození jejich schopností? Nebyly by tyto sestry užitečnější v nemocnicích nebo ve školách?
Ano, jejich život opravdu vzbuzuje tyto otázky.Smysl motyky, sekačky na trávu nebo rýče je zcela jistě v jejich užitečnosti. Ale je tomu tak u člověka? Co když betlémské mnišky, které se zahodily ve své službě Hospodinu do alpských lesů, ukazují na to, že hodnota lidského života není v tom, jaké výkony podává a jak moc je užitečný? Věřím, že Bůh, k němuž se betlémské sestry modlí, posuzuje člověka podle úplně jiných kritérií.