Dva poutníci

Jeden příběh, který byl vymyšlen proto, aby v něm byla zašifrována moudrá myšlenka, vypráví toto: Dva pocestní putovali v zimě po úzké stezce do svého cíle. Po všech útrapách, které prožili, se ke všemu strhla prudká sněhová bouře. V rozvířeném sněhu nebylo vidět na krok a téměř po paměti a s nemalými obtížemi postupovali dál. Náhle kdesi pod sebou zaslechli slabé sténání a volání o pomoc. Někdo spadl do srázu pod cestou a zřejmě byl na pokraji života. „Nedá se nic dělat,“ řekl první poutník, „kdybychom se mu snažili pomoci, v tomto počasí zahyne on i my. Musíme pokračovat, abychom alespoň my přežili. On je bohužel odsouzen k tomu, aby tady umrzl.“ A vydal se rychlým krokem dál.
Druhý poutník však po chvíli váhání opatrně naložil raněného polozmrzlého muže na záda, a stěží odolávaje náporům silného větru postupoval pomalu a s vypětím všech sil tam, kde tušil cíl své cesty. Jeho přítel mu dávno zmizel z dohledu. O jeho zmrzlé tělo však na cestě klopýtl o několik hodin později.
Sám tomuto hroznému údělu unikl jen proto, že se rozhodl pomoci onomu muži. Tělo zraněného i zvýšená námaha mu dodávaly potřebné teplo a zachránily mu život.
Tento poněkud naivní příběh, jehož pravdivost by asi vyvrátil každý, kdo má trochu zkušenost s horskými zimními tůrami, vyprávíme někdy na táboře skautům. Jeho pravda však nespočívá v tom, „jestli se to opravdu mohlo stát“, ale v tom, co chce říci člověku, který ho slyší. Vzpomněl jsem si na něj, když jsem byl v nemocnici navštívit paní, která ještě před několika lety byla velmi aktivní, starala se o druhé v charitní službě a teď je skoro slepá, nemůže chodit a nedávno si při pádu z invalidního vozíku zlomila nohu. Jediným slovem si nestěžovala, vzala mě za ruku a začala se za mě nahlas modlit. Měl jsem opravdu pocit, že obdarován jsem byl já, ne ona.
Na tento poněkud naivní příběh si někdy vzpomínám, když jezdíme s dýšinskou mládeží za mentálně postiženými lidmi do Stoda. Když s nimi zpíváme, povídáme si nebo něco vyrábíme, máme mnohdy pocit, že tam nejsme jen kvůli nim, ale i kvůli sobě, že nám svou bezprostředností a schopností se radovat z každého nesmyslu, jsou schopni dát mnohem víc než my jim.
Myslím, že onen příběh o dvou poutnících nechce říct, že ten, kdo se rozhodne druhému pomoci, vždy za to nějakou skrytou cestou dostane odměnu a vyplatí se mu to, to by byl opravdu naivní až příliš. A vedle těchto krásných zkušeností s návštěvami mentálně postižených a neuvěřitelně odevzdaných lidí v nemocnici by se daly uvést desítky jiných případů, které potvrzují, že platí „pro dobrotu na žebrotu“. Když ale onen příběh čteme skautům, přidáváme k němu slavný výrok Alberta Einsteina: „Jen život, který žijeme pro druhé, stojí zato.“ A věřím, že i tehdy, když dobrota přivede na žebrotu.
Křesťané pro to mají jednu velkou motivaci. Věří totiž, že i život Ježíšův, kterého dobrota nepřivedla na žebrotu, ale rovnou na popraviště, nebyl nesmyslný.