Dušičkové zamyšlení

S prvními dny v listopadu nastane pozoruhodný jev: nejfrekventovanější místo v obci se stává hřbitov. Moc rád chodím v tento čas potmě zavírat kostel, protože jeho okolí je rozzářeno stovkami mihotajících se plamínků svíček na hrobech. Dušičky jsou zvláštními svátky: snad jedinými, které jsou obecně uznávané celou společností a nehodí se k nim ani ohňostroj, ani otevřené šampaňské, ani stoly prohýbající se pod čtyřmi chody, ani zábavný pořad v televizi. Vedou naopak rok co rok ke ztišení, k otázkám nebo snad i k nesmělým pokusům o modlitbu za zesnulé.
Když na správné vesnici někdo zemřel, byla to záležitost nejen rodiny, ale všech, kdo ho znali. Rakev byla otevřená vystavena v domě zesnulého a kdo chtěl, mohl se s ním přijít rozloučit. Pak se šlo se průvodem do kostela. Rakev byla položena před oltář. Po zádušní mši se šlo průvodem s vesnickou dechovkou ke hrobu. Po spuštění rakve byli sousedé zváni do místní hospody zavzpomínat na zemřelého. Na všechno bylo dost času.
Zvláštní je, že dnes jde většinou o opak: „Hlavně, ať to netrvá moc dlouho,“ říkají lidé, kteří chtějí mít na pohřbu faráře. Když můj táta neočekávaně v nemocnici zemřel, chtěli jsme ho sami obléknout do šatů, v nichž měl být pohřben. Nebylo nám to dovoleno, na to tu přece máme školené odborníky z pohřební služby. Ptám se, jestli tato uspěchanost a svěření všeho do rukou profesionálů v černém, není snad trochu způsobeno tím, že je nám otázka po smrti velmi nepříjemná. Chceme ji co nejrychleji smést ze stolu a nechat ji na sebe dopadat maximálně čtvrt hodiny obřadu v krematoriu, déle je k nesnesení.
Dušičky nám každoročně tuto otázku alespoň nakrátko připomínají. Navzdory všem těm mladým a úspěšným lidem, kteří se na nás na každém kroku usmívají z televizních seriálů, časopisů a reklam, nás dušičky vedou k otázce, co o údělu člověka vypovídá jeho smrtelnost.
Jednou z odpovědí, která se nabízí, je cynické konstatování, že život není víc, než čekárna na smrt. Čekárna, kterou si můžeme luxusně vyzdobit zařízenými byty, auty s velkými obsahy motoru a konty v bankách, ale pořád to zůstane jen místem, v níž strávíme kousek života, aniž by to nutně muselo mít smysl. Vše, o co se v životě snažíme a čím se obklopujeme, je jen nemotorným pokusem si ono čekání trochu zpříjemnit. A je opravdu lépe snažit se nemyslet na to, jak to všechno skončí, a všechny otázky směřující ke smrti vykázat jako nechtěné.
Druhá varianta odpovědi se nesnaží na smrt zapomenout, naopak si ji připomínat, jak to ostatně o dušičkách děláme. Staří mniši se prý zdravili slovy memento mori, pamatuj na smrt. Neznamenalo to, že by měli zvláštní zalíbení v morbidnostech a pesimistických myšlenkách, ale u všeho, co dělali, se snažili ptát, jestli to má význam a hodnotu i tváří v tvář smrti. Mnoho věcí, o které se člověk snaží, čemu dává svou sílu a energii, se totiž pod zorným úhlem smrti odhalí jako naprostá marnost a zbytečnost.
Ostatně, až budeme na dušičky stát u hrobu svých blízkých, budeme vzpomínat přesně na to, co se v jejich životě ukázalo i tváří v tvář smrti jako smysluplné: Předmětem našich vzpomínek pravděpodobně nebude to, kolik a co všechno se jim za život podařilo nashromáždit, ale láska, kterou jsme od nich pociťovali, jejich víra, hodnoty, jim byly vlastní, a chvíle, kdy jsme mohli prožít, že měli otevřené a vřelé srdce.