Skončil kurz psaní ikon

Fotografie si můžete prohlédnout ZDE. Od poloviny dubna se téměř každý čtvrtek scházelo na faře osm nadšenců z řad studentů i lidí farnosti na kurzu psaní ikon. Postupně jsme polepili plátnem dřevěnou desku, pokryli ji křídovým nátěrem, vybrousili a na takto připravený povrch začali nanášet temperové barvy podle starobylých ikonopiseckých zvyklostí. Přitom jsme se snažili o ztišení a modlitbu při tónech duchovní hudby. Výsledek toho všeho se objevil na dýšinské nedělní mši sv. 1. července, kde byly ikony slavnostně posvěceny. Moc se povedly.
Ikony jsou obrazy Krista, Panny Marie a světců vlastní východnímu křesťanství: pravoslavným a řeckokatolíkům. V jejich chrámech bychom nenašli žádné sochy, ale pouze ikonostas – stěnu tvořenou z různých ikon, která odděluje oltář od shromážděných lidí. Ikony pro ně nejsou ozdobným prvkem, ale předmětem úcty a modlitby. Po liturgii vždy věřící chodí líbat vystavenou ikonu a zapalují před nimi mnoho svící. V domácnostech východních křesťanů jsou vždy ikony vystaveny na čestném místě a před nimi se rodina modlí. Když přijde návštěva, pokloní se nejprve ikonám, až poté pozdraví obyvatele domu. Ikona je pro ně „oknem do nebe“, místem, kde se člověk může dotknout Božích věcí.
Pro vznik ikon se nepoužívá sloveso „malovat“, ale „psát“, snad aby se vyjádřilo, jak důležitým úkolem je člověk pověřen. Ikonopisci se při psaní ikon modlí, často se na to připravují posty a zpovědí. Psaní ikon musí zachovávat zaběhnutá pravidla, která se po dlouhá staletí nemění: pozadí je vždy zlaté jako výraz Božího království: to, co je zde zobrazeno, není z tohoto světa. Ježíš je téměř vždy oděn do červené tuniky jako symbolu božství, přes níž má přehozený modrý plášť jako symbol lidství, které přijal. Panna Maria je oblečená v opačných barvách: je člověkem zahaleným do Boží milosti. Ikony se při psaní nestínují, nanášejí se jen barevné plochy a postupuje se od nejtmavší barvy k nejsvětlejší, aby ten, kdo se před ikonou modlí vnímal to, že světlo nedopadá na světcovu tvář odjinud, ale vychází přímo z ní. Také perspektiva bývá obrácena: předměty na ikonách se směrem do dálky nezužují, ale rozšiřují, aby vše směřovalo k tomu, kdo se na ikonu dívá.
Ikony, společně např. s čotkami a Ježíšovou modlitbou, jimž jsme se věnovali před časem při čtvrtečních setkáních na faře, jsou výrazem bohatství východního křesťanství, které nás rozhodně má čím oslovit a obdarovat.