Farnost na vodě - 14. - 16. 7. 2017

Když jsem se minulý týden těšila, že pojedeme po dvou letech na farní vodu, neměla jsem sledovat každý den předpověď počasí. Ušetřila bych si hodně strachu a obav, zda to zvládnem. Tedy tu zimu a téměř dvoudenní déšť, který střídavě s bezdeštím na různých meteorologických serverech předpovídali. No, ale dobře, že jsem koukala na předpověď, měli jsme nakonec dost suchých věcí i na cvaknutí a déšť. Do tršnického kempu jsme dorazili po společné cestě vlakem, busem či auty, po delší době se znovu přivítali se známými vodymilovnými tvářemi, seznámili s novými, půjčili potřebné lodě, pádla, barely, vesty, vše zabalili nepromokavě do lodí a s většími či menšími vodáckým zkušenostmi, ale hlavně s chutí, vyrazili na Ohři. Ono se to prý nezapomíná, no párkrát jsme se zatočili, než se ten správný grif s pádlem zase objevil.
Bylo to jiné než předpředloni na Berounce či předloni na Vltavě. Ohře na horním toku má nádherná zákoutí, zatáčky, takže jsme měli občas pocit, že jsme tam s naší lodí úplně sami. Pozorovali jsme zblízka kachní rodinky,
vysoké olše, stromy s obnaženými kořeny ve vymletém břehu, nádherné druhy vodních rostlin, ani nevím, jak se všechny jmenují, ale kvetly krásně a měly hezké tvary listů a cestou nám nádherně zpívali ptáci schovaní v křovích a stomech, civilizačního hluku nebylo.
Když jsme dorazili do Kynšperku nad Ohří, našli místo na táboření, rozbalili stany a odcházeli na mši svatou, začalo pršet, později opravdu dost. Během mše sv., kterou otec Pavel nakonec sloužil na krytém dřevěném
mostě přes Ohři, s výhledy na řeku, stromy a nebe, se vyčasilo, vykouklo na chvíli sluníčko a zase nepršelo. Rychle na večeři, rozdělat oheň, u něj sušit namočené prádlo, pár se nás opravdu cvaklo, povídat, zasmát se, zazpívat, pomodlit...
Když jsme ulehli, sice na tvrdší lože, než máme snad každý doma, ale spokojení, že máme kam hlavu složit, začalo znovu pršet. Několikrát mě za noc probudilo opravdu silné bušení deště na stan a myšlenka, jak to v tom mokru ráno sbalíme...No jak, prostě ráno přestalo pršet. Sice někteří museli vysušit ve stanu loužičky, ale voda z nebe nepadala.
Ranní chvály - zimo a chlade, veleb Pána, deště a roso, velebte Pána chvalte a oslavujte ho navěky. Mnoho čtení toho víkendu bylo o vodě, počasí, přírodě, jak řekl otec Pavel. Opravdu je STÁLE možné děkovat.
A když jsme opět bez deště, ale za asistence napitých mraků, v sobotu ráno vyjeli, začalo lehce mrholit. Máme se zabalit do pláštěnky, nebo nemáme? Jak dlouho bude mrholit nebo víc pršet? Fouká, no pláštěnka taky zahřeje,
odvážní a otužilí jeli v tričku. Hlavně se necvaknout, to bychom někteří museli jet už dneska domů, suché teplé oblečení dochází...
Řeka začala nabírat na šíři, vyzkoušeli jsme si pár jezů, sjet šlajsnou, pustit jen loď a dole jí chytat, zažili jsme pomoc jiného vodáka, který před kamenným jezem všechny lodě navigoval, kudy mezi kameny projet, milá
pomoc od cizího... A co dál? No, odpoledne už nepršelo a do hradního města Loket nad Ohří jsme dojeli za teplých šimrajících slunečních paprsků, které jsme všichni s radostí vítali. Vylepšování situace je na těch nepříjemnějších chvílích to nejhezčí. Mši svatou s nešporami jsme tentokrát prožili před kolmou cvičnou horolezeckou skalní stěnou, jejíž výška děti hodně lákala.V Lokti už se začíná Ohře schovávat mezi lesy a začínajícími Svatošskými skalami, takže sluníčko v plném kempu na kraji lesa vystřídal večer opět hřející ohýnek.
Některým z nás se v noci zdála být větší zima, takže jsme se rozhodli pro příště našetřit na teplejší spacák. No jasně, v noci nakonec bylo jasno, ráno je modré nebe a vytahujem z hloubi malý krém proti spálení, co kdyby náhodou...
Ranní chvály u ještě doutnajícího ohniště, snídaně, co komu zbylo, vystát frontu u občerstvení, sdělit dojmy ve frontě i s neznámými nocležníky ze sousedních stanů.
O nedělním ránu se naše vodácká skupina rozrostla o rodinu Tudosových, nastala pravidelná ranní rošáda, kdo s kým kde pojede, správně nalodit bagáž, pozor, břeh je prudký a kluzký a poté již opravdu za nefalšovaného
teplého dne jsme vyjeli na Ohři, která jede...Dominik chytil uplavávající botu pod stromem, uf, dobrý...
Tento úsek byl zase jiný, více kamenitý, píšou to i ve vodáckém průvodci. Kdo si myslel, že už pozná ve vodě schovaný kámen, ten musel uznat, že řeka má svá neviditelná tajemství. Tak jsme zůstali nečekaně viset na špičce kamene uprostřed řeky, nemohli nic dělat než čekat, co loď a proud udělá. Jednou nás vysvobodil náraz jiné lodi a ani jsme se nevyklopili. Dnes už to bude poměrně krátké, dojedem do Svatošských skal, oslavíme neděli mší svatou a pak už je to do Varů kousek. Nádherná příroda, skály, lesy, větší turistický provoz na suchu pěšky i na kole.
Mše svatá byla krásná, na kraji lesa u nového prostorného kempu ve Svatošských skalách, mušky poletovaly v paprscích slunce mezi kmeny stromů, kolem kamenného oltáře běhal rejsek a my přemýšeli, zda jsme a čím toužíme pro Boží slovo být...skálou, trním nebo úrodnou půdou?
Po klidném obědě už bylo cítit, že je blízko loučení, kdy nám to jede domů, jak to provedem a tak...Ale ještě tu máme cestu do Varů, užíváme si ty krásné pohledy z koryta řeky na svět, poslední možnost vyčerpání fyzických
sil při pořádném záběru pádlem, spojení lodí a lidí uprostřed řeky na kraji města, poněkud zvláštní společenství na vodě.
No a to počasí, jak je možné to takhle naplánovat, když to zpočátku vypadalo přinejmenším nevesele?
Po pár rozhovorech jsem zjistila, jak moc pro nás takové vodní dobrodružství znamená - společná modlitba a mše sv.v přírodě, společenství lidí, co mají rádi Boha a lidi. Díky všem za krásné tři dny na vodě a hlavně otci Pavlovi za organizační a duchovní záštitu.
Ahooooooj :-)
Klimešovi