Vánoční zamyšlení

Ve své knize Holoubek popisuje Jindřich Šimon Baar, jak se hlavní postava jeho románu, starý farář v Třešticích, rozhodl vyřezat pro svůj kostel nový betlém. Když byl s dílem hotov a figurky o Vánocích už stály v kostele, navštívil jej pan vikář a poté, co zhlédl betlém, se na faráře obořil: „Jsem opravdu překvapen a odpusťte, musím říci, velice trapně a nemile překvapen vaším betlémem. Ba víc, jsem přímo pohoršen, to je hotové rouhání, co jste se odvážil pod jménem jeslí postavit do kostela. Ten dědek v selském kožichu stojí tam jako svatý Josef. Panna Maria, totě učiněná selka z Plzeňska, pastýři, králové, to všecko odporuje ustáleným tradicím a představám, vy se musíte poddat, žádné novoty nám nesmíte zavádět.“
„To také nečiním,“ vytahoval Holoubek meč z pochvy, „první jesličky nepostavil jsem já, ale svatý František. Já si ovšem nedovedu představit svatého Josefa ani Pannu Marii jako nějaké cizí lidi. V Betlémě jsem jaktěživ nebyl, ale v Plzni jsem vídal, jak sbírali chudáky, kteří neměli šesták na nocleh, a vodívali je na strážnici, a jak ti chudáci proto noclehovali raději v okolí Plzně ve stozích, cihelnách, stodolách a chlévech - kde se dalo. V Písmě svatém nikde jsem nečetl, že přišli ke Kristu Kašpar, Melichar a Baltazar, tam stojí, že se mu přišli poklonit králové, a jistě i čeští králové od dob svatých věrozvěstů našich se mu klaněli. Tak děj chápu a v srdci svém cítím. Kristus Pán narodil se všem národům, pro všecky na svět přišel, to když si ujasním, nemohu si představit Pannu Marii jinak než jako svou zlatou dobrou maminku a svatého Josefa jako svého nebožtíka dědouška.“
V Plzni by dali faráři Jindřicha Šimona Baara zapravdu. V kostele ve Františkánské ulici jsou jako dvě postavy, jež se klaní narozenému Ježíši, vyřezáni manželé, kteří dali tento betlém před válkou zhotovit. V kostele na Borech zas můžeme vidět, jak se Božímu synu přicházejí poklonit dělníci ze Škodovky nesoucí znak svého podniku, sládek z pivovaru, který před sebou kutálí sud prazdroje, nebo ženy v plzeňském kroji.
Myslím, že to všechno chce říci jednu důležitou věc: betlémský příběh není jen připomínkou události před dvěma tisíci lety, kdy se v malé židovské vesnici narodil zakladatel křesťanství. Je to příběh o nás. Chce nás vtáhnout do děje, abychom se i my stali jedněmi z těch, kdo se ocitli před jesličkami. Pokud si řezbář dovolil vyřezat škodováckého dělníka, může si dovolit vyřezat do betléma i kohokoliv z nás.
A jestliže se tam – vedle všech pastýřů, králů a hudebníků – člověk ocitne, možná si mnohem vážněji uvědomí, jak je divné a paradoxní, že před tímto snadno přehlédnutelným uzlíčkem zabaleným do plének klečí i králové jako před Božím synem. Někoho to může vést k tomu, že se před Bohem, který se v betlémské stáji ukazuje jako pokorný a chudý a lidem blízký, také skloní. Někoho jiného k tomu, že si uvědomí, že velké a důležité hodnoty se obvykle nedávají na odiv a mohou zůstat nepovšimnuté, ale stojí zato si dát tu práci je objevit.
Kéž by nás tedy betlémský příběh mohl vtáhnout do děje a dát Vánocům hlubší rozměr, než o jakém vypovídají plné stoly a drahé dárky. Požehnané svátky.