Kostel a církev

V mnoha jazycích existuje stejný výraz pro „kostel“ i pro „církev“. Angličan řekne „church“, Němec „Kirche“, Rus „cerkev“, Polák „kościół“ a musíte si vybrat, jestli tím myslí kostel, nebo společenství lidí, kteří do něj chodí.
Snad nemusíme hned tyto jazyky podezřívat z nedostatku slov a můžeme se v tom pokusit objevit i hlubší význam. Dýšinský kostel jsem se za skoro dva roky, kdy zde sloužím, naučil mít rád. I přesto, že na něm padá omítka, i přesto, že k omítnutí této gotické stavby zvolili kdysi kdovíproč břízolit, i přesto, že kamenná římsa už dožila a zdi jsou vlhké. Mám ho rád nejen proto, že ve vlhkých zdech najdeme vzácná umělecká díla, že je zdaleka nejstarší stavbou v Dýšině a že mám rád gotickou architekturu, ale i proto, že je to kostel farnosti, kterou považuji za svou a že do něj chodí lidé, kteří jsou mi blízcí.
Podobně to mám s církví. Každý, kdo se učil dějepis nebo kdo si občas přečte bulvární noviny, by mohl vyjmenovat sto a jeden kaz, který by na církvi v její historii i současnosti našel. A i pokud bychom se snažili být objektivní a přehlédnout dost dosud přežívajících nesmyslů komunistických historiků a dost předpojatých článků a zpráv senzacechtivých novinářů, zůstalo by i tak mnoho, co si církev rozhodně dát za rámeček nemůže.
Přesto mám, podobně jako dýšinský kostel, církev rád. Nejen proto, že se to od kněze očekává. Nejen proto, že podobně jako ve vlhkých zdech kostela najdeme umělecké skvosty, tak i ve vlhkých zdech církve objevíme to, jak formovala evropskou kulturu a systém hodnot, jak se vždy v historii díky církvi rozvíjela charitativní péče o nejubožejší a nejpotřebnější, jak byla v naší společnosti nositelem vzdělanosti a umění a jak vedle velkých hříšníků v jejích řadách najdeme i mnoho světců, z nichž mnozí velmi ovlivnili dějiny naší společnosti. Mám ji rád i proto, že - i když se to může zdát absurdní - věřím, že této církvi Bůh nepřestává být věrný a že se s ním v této zraněné církvi člověk může setkat a setkává.
V pátek 27. května jsme mohli v Dýšině mít už druhý ročník Noci kostelů. Byl bych moc rád, kdyby i tady kostel vypovídal o církvi. Kostel byl té noci otevřený pro všechny a věřící i nevěřící v něm nacházeli něco z hodnot křesťanství, co je inspirovalo. Kostel té noci přitahoval a měl co nabídnout. Moc bych si přál, aby se mu v tom církev podobala. Nemůže se samozřejmě stát jen kulturní, společenskou nebo uměleckou organizací. Musí být vždy místem, kde je možno se dotknout víry v Boha. Ale i přesto bych si moc přál, aby i tak byla prostorem otevřeným pro všechny, věřící i nevěřící, kteří nacházejí inspiraci v hodnotách, které křesťanství ve svých dějinách nese. Přál bych si, aby měla co nabídnout i těm, kteří k ní chtějí přijít jen na půl cesty.