Co se děje za kostelními zdmi o Velikonocích?

Následující článek byl napsán pro dýšinský Obecní zpravodaj v dubnu 2011.
Pokud by někdo ze čtenářů Zpravodaje rád věděl, co se odehrává v kostele o Velikonocích, rád posloužím následujícím krátkým pohledem za chrámové zdi:
Vše začíná na Zelený čtvrtek ráno. V plzeňské katedrále se slaví tzv. Missa chrismatis, mše, na kterou se rok co rok sjíždí kněží z celého Plzeňského s Karlovarského kraje, aby před biskupem obnovili svůj slib, který pronesli při svěcení. Při této příležitosti také biskup žehná oleje, které se pak používají při křtu, biřmování, kněžském svěcení nebo pomazání nemocných.
V Dýšině se na Zelený čtvrtek večer sejdeme na faře, kde se budeme společně účastnit pesachové večeře. Po modlitbách převzatých z této židovské slavnosti se bude podávat pečený beránek s nekvašeným chlebem a hořkými bylinami a zapíjet budeme vínem. Podobným způsobem totiž Ježíš slavil s učedníky poslední večeři. Poté začne v kostele mše sv., právě na připomínku události, kdy Ježíš při oné pesachové hostině, večer předtím, než byl popraven na kříži, vzal chléb a víno a pronesl nad ním „Toto je moje tělo, toto je kalich mé krve.“ Při této mši sv. kněz – podobně jako to Ježíš udělal apoštolům – myje a líbá nohy dvanácti mužům.
Evangelia pokračují vyprávěním, že Ježíš po poslední večeři odešel s apoštoly do Getsemanské zahrady, kde si v děsivé modlitbě plné strachu a hrůzy uvědomoval, co jej čeká a snažil se to přijmout. Podobně odcházejí lidé na Zelený čtvrtek po skončení mše k jednomu z bočních oltářů, který je jako jediné místo v kostele nazdobený náporem květin, aby také připomínal zahradu. A zde se do pozdních nočních hodin modlí a prožívají své chvíle v Getsemanech.
Na Velký pátek si křesťané připomínají ukřižování Ježíše. Před hlavní bohoslužbou v kostele se zpravidla modlí křížovou cestu – zamýšlejí se nad čtrnácti obrazy, které jsou rozvěšeny v interiéru chrámu a podle starobylé tradice znázorňují průběh Ježíšovy cesty na Golgotu, kde byl popraven. Bohoslužba, která se pak slaví, se snaží tuto událost vyjádřit. Čtou se pašije, úryvek z evangelií o umučení Krista, a pak se přináší velký kříž zahalený fialovým plátnem. Postupně je z něj plátno snímáno, přičemž se kříž ukazuje a zpívá se: „Hle kříž, na kterém umřel Spasitel světa!“ Po obřadech se na znamení smutku odstraní všechna plátna z oltářů.
Bílá sobota je tichým dnem, připomínkou Ježíše, který leží bez života v hrobě. V dýšinském kostele se ráno sejdeme ke krátké společné modlitbě a lidé budou během dne přicházet, aby se ztišili u Božího hrobu: sochy mrtvého Krista.
Největší a nejkrásnější bohoslužba v roce se koná na Bílou sobotu po setmění, kdy podle židovského chápání času začíná s východem první hvězdy nový den. Křesťané na celém světě slaví Ježíšovo zmrtvýchvstání. Mše sv. je celá prošpikována krásnou a hlubokou symbolikou světla a tmy. U hlavního kříže na dýšinském hřbitově se zapaluje oheň, od něhož se zažehne velká velikonoční svíce, paškál. Její plamen se pak šíří mezi lidi, kteří si připalují své svíčky a společně vcházejí do ztemnělého kostela. Zde se zpívá starobylý chvalozpěv exultet s nádhernými dojemnými slovy i krásnou melodií, jehož původ sahá až do starokřesťanských dob.
Velikonoční liturgie opravdu nechce jen předat soubor tezí o Kristově smrti a zmrtvýchvstání oděných do slavnostního hávu. Je jako dobré umělecké dílo, které člověka oslovuje na úplně jiné rovině než třeba přednáška nebo výklad vědeckých poznatků. Slavit liturgii nemusí nutně znamenat chápat její průběh se vším všudy, ale nechat ji, aby působila, aby oslovila srdce, podobně jako to dokáže dobrá hudba na koncertě nebo obraz na výstavě.
Pokud byste chtěli spolu s námi něco z krásy velikonoční liturgie vstřebat, jste za zdi kostela srdečně zváni.