Pouť do Santiága de Compostela, tentokrát po Praze

Letošní pouť do Santiága Composteli si vybrala sváteční den 17. listopadu a byla neděle a čekala nás trasa po Praze. Cesta na vlakové nádraží už sama o sobě byla dobrodružná, když nás ve sváteční ranní Plzni zastavila policie a ptala se, kam se vydáváme a zda jsme si všimli, že jsme udělali dopravní přestupek. Mysleli jsme si, že to byla policie, kdo udělal chybu, ale nakonec jsme uznali, že tu přednost v jízdě měla opravdu mít policie a ne my … Takže první překážka zvládnuta bez pokuty o fous. To jsme ještě netušili, co přijde pak… Na nádraží se připojil další poutník a bylo nás tedy celkem 4 ks, další poutníci byli s otazníkem, už už to vypadalo, že nás půjde víc, ale tu se stalo to, tu se stalo tamto… odvaha a chuť přidat se opadala…

Praha nás přivítala svou svátečností. Nezbýval čas se kochat, směr Staroměstské náměstí byl jasný a jistý, ale být tam v 10 hodin u Mariánského sloupu, to nebylo samozřejmostí, ale k tomu ještě odolat cestou dalším překážkám. Hlavně obchodu s krásně vyhlížejícími bonbony. Děti dostaly důvěru a šly si koupit bonbony, za které utratily všechny peníze, které byly určené na teplý oběd. Navíc bonbony vůbec nešly jíst. Nedalo se to prostě ani cucat ani kousat, nešlo to dokonce ani vrátit. Smutné děti tedy byly smutné asi dvě minuty a pak se už veselily a těšily se na další výzvy pouti. Na hradbu Mariánského sloupu jsme položili 4 ulity kámomilů z řeky Berounky, pozdravili se s poutníky z Plzně, kteří k nám nepatřili, a pouť do Santiága mohla začít. Směřovala na Karlův most, kde jsme prozkoumali místo, odkud byl shozen do Vltavy svatý Jan Nepomucký. Nakoukli jsme také do kostela sv. Mikuláše na Malé straně. Naobědvali jsme se v Nerudově ulici všichni z jedné obří vafle se zmrzlinou, aniž bychom to nějak plánovali přesně ve 12h. A pak proslazení do morku kosti jsme se vydali na Pražský hrad. Zamávali vlajce pana prezidenta a šli dál, dál až k Loretu. Nahlédli na dům panny Marie a chystali se do Strahovského kláštera, tedy do kostela před ním. Byla v něm mlha. Vonělo zde kadidlo. Strop přenádherně nazdoben. Děti už unavené, ale spokojené. Dále jsme se ubírali na Petřín a pod Petřínem vrcholila naše pouť. Děti si odběhly užít hřiště a my dospělí jsme ve třech meditovali nad tématem svoboda. Třetí neznámý poutník, který přinesl oheň, přinesl také svůj příběh z Prahy v roce 1968 a také z roku 1989, byl to malíř. „Jaké jsou Vaše tři největší hodnoty?“ Ptáme se. „Na prvním místě je LÁSKA, na druhém místě je VÍRA a na třetím místě je SVOBODA.“ A nejdůležitější myšlenky z pouti zde:

„Pouť jako symbol svobodného rozhodnutí jít svou cestou …“

„Každý krok na pouti jako svobodná volba.“

„Svoboda není samozřejmost.“

A otázky, kterých jsme se dotkli: Co znamená svoboda dnes? Jak mohu se svou svobodou naložit? Kam směřuji jako jednotlivec, kam směřujeme jako společnost…

Tím vším prostupoval hlomoz motorů helikoptér. Pak jsme na Národní střídě zaznamenali velké shromáždění lidí s vlajkami a pak už nás tak bolely nohy, že jsme kousek proti proudu Vltavy ještě šli, ale už jsme vyhledali Smíchovské nádraží a vydali se domů…ve vlaku děti utekly do vedlejšího kupé, když jsem vyndala knížku, že jim chci něco přečíst. Tak jsem to četla nám a cítila jsem radost, že jsem to nevzdala a zase kus do Santiága šla a měla jsem radost, že letos nejdu sama, i když samota byla také fajn. A že jsme zvládli nebo nezvládli všechny úskalí a překážky.

A na závěr chci se podělit se všemi, kdo nemohli, nebo už byli nachystaní, ale nevyšlo jim to, něco jim do toho skočilo… o slova z vlaku, z knížky, kterou jsem dostala od Karla, a napsal ji V. Havel:

„Každá existenciální událost má vždycky určitý svůj duchovní aspekt či rozměr, jímž vrývá svou stopu do paměti ducha a který k ní patří stejně podstatně, jako gravitace k hmotnosti nebo záření ke svému zdroji. Míra jeho zřetelnosti a významu může být ovšem velmi různá a plyne z rozpětí a zaměření dané existenciální události podobně, jako síla gravitačního pole je výrazem hmotnosti, a je pochopitelně jiná u neutrina a jiná u nějakého supertěžkého kosmického objektu. Lze přitom říct, že tento duchovní aspekt všeho existenciálního je výrazem schopnosti existence svým tázáním, reflexí a přesahováním situačních horizontů „opakovat zázrak bytí“, „znovustvořit svět“. Což má svůj důsledek mimojiné v tom, že i každé duchovní dílo je vlastně „znovustvořeným světem“.“

Do Santiága zbývá tedy ještě 2 963km. Není to málo, ale už se ušlo docela dost… a stalo se toho taky dost… Přidáte se příště i Vy?

S úctou Marie P. (Maru, Mařu)

P.S.: Pár fotek je k vidění ZDE.